III. Vojenské prostory založené po roce 1945

Záhy po konci 2. světové války se svět polarizoval mezi dvě soupeřící supervelmoci – Sovětský svaz a Spojené státy americké. Sféry vlivu byly dohodnuty ještě během války. Po komunistickém puči v únoru 1948, se naše země ocitla na západní hranici východního, tj. sovětského bloku. Ze samé podstaty totalitního státu bylo potřeba zajistit bezpečnost vládního zřízení proti vnějším i tzv. vnitřním nepřátelům. Proto bylo nutností rozšířit vojenské kapacity a s tím spojené vybudování nových vojenských cvičišť. Od roku 1945 a intenzivně pak po roce 1948 tak vzniklo několik nových vojenských prostorů, přednostně v oblastech uvolněných vystěhovanými Němci. Po revoluci 1989 se geopolitická situace zcela změnila, v roce 1991 zanikla i Varšavská smlouva. Udržování tak velkého množství vojenských újezdů bylo proto nadále nejenom neekonomické, ale i nepotřebné. V současné době (2020) se nachází na území České republiky čtyři fungující VÚ: Boletice, Březina, Hradiště a Libava.
 
VÚ Prameny (Kynžvart)
O vybudování vojenského prostoru Prameny v lokalitě Slavkovského lesa (tou dobou ještě Císařského lesa), se začalo hovořit záhy po konci války. Oblast byla většinově osídlena etnickými Němci, kteří byli po válce nuceni opustit své domovy. Ministerstvo národní obrany doporučovalo k vybudování vojenských cvičišť ty oblasti, které se dařilo hůře osidlovat, což kvůli zdejším nehostinným podmínkám tato oblast splňovala. Usnesení o zřízení výcvikového tábora padlo 17. května 1946. Prostor se nacházel v Karlovarském kraji přibližně v rámci tzv. lázeňského trojúhelníku Karlovy Vary – Mariánské Lázně – Františkovy Lázně s rozlohou okolo 25 km². Práce k výstavbě VT byly zahájeny ještě v roce 1946. Nehostinné podnebí se potvrdilo již první zimu, kdy mělo nově vzniklé velitelství v obci Prameny problémy s dostatkem pitné vody a přívodem elektřiny. Novým velitelským místem se proto stalo město Kynžvart. Přestože byla oblast řídce osídlena dotklo se zřízení vojenského tábora celé řady obcí. Vlivem často se měnících plánů na velikost rozlohy, máme k dispozici pouze odhady – jednalo se asi o 40 nuceně vysídlených obci s 15 až 20 tisíci obyvateli (z větší části šlo o novoosídlence). V lokalitě armáda vybudovala místa pro cvičnou i ostrou střelbu z pěchotních zbraní, minometů, protitankových děl, ostřelovačů, protitankových pěstí, granátové cvičiště aj. Počátkem zániku vojenského tábora Prameny (od roku 1950 se vojenské tábory oficiálně označovaly jako vojenské újezdy) byla těžba uranu. S nastupujícím období studené války získala těžba uranu pro vojenské účely vyšší prioritu než výcvik armády. Jáchymovské doly prováděly v lokalitě od roku 1947 intenzivní průzkum. Nejednou se stalo, že v místě VT probíhalo souběžně armádní cvičení s ostrou střelbou i hledání uranových ložisek. Situace se stávala pro armádu neúnosnou. V roce 1952 vydala armáda stanovisko o nezájmu užívání vojenského újezdu a oficiálně byl tak újezd zrušen ke dni 30. června 1954. Vlivem zániku VÚ Prameny, vznikl severovýchodním směrem Vojenský újezd Hradiště, jako odpověď na kolizi s vedením Jáchymovských dolů.
Kostelní Bříza
 
VÚ Hradiště (Doupov)
VÚ Hradiště leží v kopcovitém terénu Doupovských hor mezi Karlovými Vary, Kláštercem nad Ohří, Bochovem a Podbořany. V současnosti (2020) se jedná o největší tuzemský vojenský prostor o rozloze 280,8 km². Prostor byl Československou vládou zřízen 1. února 1953 k výcviku armády a ochraně západní hranice státu. Významným důvodem pro výběr právě této lokality byl fakt, že se po odsunu obyvatel německé národnost nepodařilo prostor dostatečně osídlit. Přesto však muselo být vystěhováno asi 2900 obyvatel z několika desítek obcí a bylo zničeno značné množství civilních objektů jako kostely, mlýny, lázně, hotely, pivovar, nebo dva zámky. V rámci výcviku československých vojáků se počítalo s ostrou střelbou na větší vzdálenosti. V lokalitě byl vybudována tanková a dělostřelecká střelnice s velitelstvím v Doupově. Po sovětské invazi v srpnu 1968 byl podepsán protokol o podstoupení částí VÚ Hradiště k bezplatnému pronájmu velitelství Střední skupiny vojsk SSSR. Sověti zde působili zde mezi lety 1970–1991 a vybudovali soběstačné podzemní velitelství. V současnosti disponuje prostor mj. základnou pro taktický a střelecký výcvik využívaný naší armádou i armádami NATO. V roce 2005 byly veřejnosti částečně zpřístupněny dílčí oblasti VÚ. V roce 2016 došlo k vyčlenění několika dalších okrajových lokalit, které byly převedeny do katastru blízkých obcí.
 
VÚ Boletice
Vojenský újezd Boletice je lokalizován na jihu Čech asi pět kilometrů západně od Českého Krumlova. Jižní hranici tvoří zčásti vodní nádrží Lipno. V oblasti převládalo do roku 1945 německy hovořící obyvatelstvo a kvůli klimatickým podmínkám neprobíhal dosídlovací proces právě hladce. V místě vznikl v květnu 1947 vojenský tábor a v prosinci 1950 získal statut vojenského újezdu se sídlem v Kájově. Prostor zajišťoval výcvik pozemních sil ve střelecké i taktické přípravě. Lokalita umožňuje simulovat manévry v překonávání vodních překážek. Od roku 2006 jsou o víkendech a armádou vybraných svátcích dílčí části újezdu zpřístupněny veřejnosti. Jsou zde vytyčeny desítky kilometrů turistických značených tras a cyklotras. Vláda ČR v roce 2012 rozhodla o zmenšení újezdu s realizací k roku 2015. 1. ledna 2016 bylo z území VÚ Boletice vyčleněno několik obcí, které již katastrálně nepatří pod správu Újezdního úřadu VÚ Boletice.
 
VÚ Ralsko
V lokalitě se během 20. století pohybovaly celkem čtyři skupiny výcvikových vojsk. Před vznikem samostatného československého státu operovali v prostoru Ralské pahorkatiny vojáci mnohonárodnostní habsburské monarchie. Po německé okupaci byla lokalita zabrána Wehrmachtem. Po válce zde působila československá lidová armáda, která prostor po srpnové okupaci v srpnu 1968 podstoupila k užívání sovětské armádě. Vojenský prostor Ralsko, jak se ustálilo jeho poslední označení, se nacházel mezi Českou Lípou, Stráží pod Ralskem, Bělou pod Bezdězem a Mnichovým Hradištěm na rozloze 250 km². K výraznému rozšíření cvičných kapacit došlo mezi léty 1942–1945. Wehrmacht zde mj. prováděl na zdejších písčitých plošinách výcvik jednotek Afrikakorps. Na jaře 1945 zbudovali v prostoru němečtí ženisté a zajatci dvě vojenská letiště. Od roku 1947 se v místě budovalo vojenské cvičiště pod názvem Vojenský výcvikový tábor Bezděz. Československá armáda zde postavila značné množství cvičných zařízení – tankodromy, tankové střelnice, hluboké brody, výzkumný polygon pro testování munice, muniční sklady a možná i přísně utajované sklady jaderních hlavic. V létě 1948, tedy v období nově zformovaného židovského státu probíhal v prostoru výcvik izraelských parašutistů. K 1. červenci 1950 se prostor nově nazýval Vojenský újezd Ralsko. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 obsadila ralský vojenský prostor sovětská armáda a zůstala zde až do roku 1991. Na strategicky důležité letiště Hradčany vně vojenského prostoru, začala dosedat sovětská letadla již v ranních hodinách 21. srpna. Sověti překvapivě celou lokalitu přísně nezakonzervovali, a tak mohli mimo českých lesníků, hasičů, zemědělců, elektrikářů, kteří v místě pracovali, některé části prostoru navštěvovat i běžní občané. Postupně počty sovětských vojáků a jejich rodin výrazně narůstali. Sověti zde vybudovali rozsáhlá sídliště pro vojáky a jejich rodinné příslušníky. Odhaduje se, že zde mohlo bydlet mezi lety 1968–1991 být až 20 000 občanů SSSR. Péči o vytváření pozitivního obrazu sovětské přítomnosti zajišťoval také Svaz československo-sovětského přátelství. Přítomnost sovětských vojáků a jejich vojenské techniky se stala běžnou i ve městech v širším okolí prostoru. Nejvíce kontaktů se sovětskými vojáky však souviselo s černým obchodem s vojenským materiálem. Záhy po sametové revoluci československá vláda jednala o předání prostoru a odjezdu sovětských vojáků. Poslední transport odjel z Mimoně 30. května 1991. V tomtéž roce se rozhodlo o zrušení ralského vojenského prostoru a k poslednímu dni roku 1991 byla činnost tohoto vojenské cvičiště ukončena. Následná asanace nevybuchlé munice trvala více než deset let. Citelný zásah utrpěla tamější příroda. Ze špatně skladovaných pohonných hmot a jiných vojenských kapalin byla výrazně znehodnocena půda i podzemní voda. Problémem bylo také množství černých skládek, jež po sobě zanechali sovětští vojáci. S obnovou zničených obcí a dalším osídlení se nepočítá.
Břevniště; Hamr na Jezeře; Kuřívody 
 
VÚ Libavá
Vojenský újezd Libavá je umístěn v severovýchodní části Olomouckého kraje, v oblasti Oderských vrchů. V současné době je jeho rozloha 235,5 km². Před částečným zmenšením prostoru v roce 2016 zasahoval újezd menší plochou i do Slezska. Vojenský tábor Libavá vznikl usnesením vlády ČSR 17. září 1946. K 1. červenci 1950 se přejmenoval na Vojenský újezd Libavá. V prostoru žilo před 2. světovou válku většinově německy hovořící obyvatelstvo. V poválečném období bylo německé obyvatelstvo vysídleno a stát původně počítal s dosídlením českými přistěhovalci. Podle původního návrhu měl vojenský tábor vzniknout v centrální části Jeseníků. Po odporu veřejnosti i správních orgánů bylo od tohoto plánu upuštěno a následně byla vybrána lokalita kolem města Libavá. Problémem bylo to, že ve zdejší oblasti již byly některé lokality obydleny českým obyvatelstvem. Tito lidé byli od roku 1947 nuceni nové domovy opustit, poslední rodiny oblast opustili na začátku 50. let 20. století. Postupně bylo v prostoru vojenského újezdu Libavá zničeno značné množství památek, kostelů, mlýnů a jiných staveb. Cvičiště Libavá potkal po roce 1968 stejný osud jako Ralsko a Milovice. Část svého území podstoupila po okupaci země sovětské armádě. Nejkontroverznějším tématem spojeným se sovětskou působností bylo údajné uskladnění jaderných hlavic na tomto území. Z dílčích poznatků vyplývá, že pokud se jaderné hlavice ve skladech v prostoru Libavá skutečně nacházely, byly nejspíše v roce 1988 po podepsání odzbrojovací dohody mezi Michailem Gorbačovem a Ronaldem Reaganem odvezeny zpět do Sovětského svazu. Potom, co v roce 1991 lokalitu opustila sovětská armáda, byl vojenský újezd veřejnosti zcela uzavřen. V roce 2002 bylo zpřístupněno 27 km turistických stezek a 75 km² území. Od tohoto roku má zpřístupňování dalšího území vzestupnou tendenci. Od roku 2011 se připravovaly podklady pro vyjmutí několika obcí z katastru vojenského prostoru. Dané obce přešly do civilní samosprávy k 1. lednu 2016.
 
VÚ Dobrá Voda
Zaniklý výcvikový prostor Dobrá Voda se nacházel na území dnešního Národního parku Šumava. Újezd byl lokalizován na severní straně v prostoru mezi Železnou Rudou a Hartmanicemi. Jižní hranici tvořila státní hranice se SRN. V této části Šumavy žilo do léta 1945 převážně německy mluvící obyvatelstvo. Po nuceném vystěhování většiny šumavských Němců se do některých vesnic nastěhovali čeští obyvatelé. 5. února 1952 však ČSR rozhodla o zbudování rozsáhlého vojenského prostoru podél bavorské hranice. Obyvatelstvo bylo z celého území opět nuceně vystěhováno už v tomtéž roce. Jejich obydlí následně sloužila jako cíle k cvičným střelbám. Vojenský prostor byl zrušen k 31. prosinci 1991. Následně se oblast zpřístupnila veřejnosti, avšak na území cvičiště, zejména u bývalé střelnice se stále nachází množství nevybuchlé munice.
 
VÚ Panenská (Tisá)
Vojenské cvičiště Panenská s Výcvikovým prostorem Tisá, bylo umístěno asi deset kilometrů severně od Ústí nad Labem. Jeho primárním úkolem byl výcvik žáků Ženijního technického učiliště. Vojenský újezd byl v provozu během komunistického režimu pouze mezi lety 1952–1957. Nyní (2020) cvičiště využívá 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany AČR z Liberce jako chemické cvičiště. V lokalitě probíhají tuzemská i mezinárodní cvičení simulovaných chemických útoků, nebo havárií. Jedná se o největší prostor na území české republiky, sloužící k chemicko-radiačním cvičením. Jeho rozloha je 4 km².