|
|
|
Role kolektivní paměti a s tím souvisejícího chápání kulturní paměti krajiny patří k hlavním současným teoretickým a následně i aplikovaným odborným zájmům. Spojuje totiž řadu vědeckých
oblastí, neboť podstata nespočívá jen v historii, ale i v zapojení kulturní antropologie, etnologie, sociologie, bádání v rámci oral history a v neposlední řadě k tomu přistupují
i přírodní vědy. V evropském kontextu řadíme mezi nejpodstatnější studie na toto téma, ať už se zaměřují na sociální nebo historickou paměť, díla Piera Norry (Les Lieux de mémoire, Paris 1984),
Jacquese Le Goffa (Paměť a dějiny, Praha 2007), Jana Assmanna (Kultura a paměť: Písmo, vzpomínka a politická identita rozvinutých kulturách starověku, Praha 2001), Petera Burkeho
(In: Variety kulturních dějin, Praha 2006, s. 50-67), Maurice Halbwachse (Kolektivní paměť, Praha 2009) a řadu dalších. V evropském kontextu se tedy nejedná o vyloženě nové téma, spíše se mění
některé úhly pohledu a prapůvodně psychologické téma se tak stalo součástí zájmu celé řady humanitních disciplín a subdisciplín.
Pokud se zaměříme na oblast české historiografie, etnohistorie a obecněji kulturní antropologie, které s tímto konceptem operují, zmínit můžeme např. práci Eduarda Maura (Paměti Hor, Praha 2006),
Jana Randáka (Kult mrtvých: smrt a umírání v revoluci 1848, Praha 2007), Miroslava Hrocha (Paměť a historické vědomí v kontextu národní pospolitosti, Praha 2014), Sandry Kreisslové
(Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců: Na příkladu vzpomínek českých Němců na Chomutovsku, FF UK, Praha 2014).
Na příkladu vzpomínek Němců na Chomutovsku či Nicolase Maslowského a Jiřího Šubrta (Kolektivní paměť. K teoretickým otázkám, Praha 2014), nebo kolektivních monografií jako Paměť míst,
událostí a osobností (HLAVAČKA, Milan – MARES, Antonie – POKORNÁ, Magdaléna a kol., Paměť míst, událostí a osobností: Historie jako identita a manipulace, Praha 2011) a
Česká paměť (ŠUSTROVÁ, Radka – HÉDLOVÁ, Luba (eds.), Česká paměť – Národ, dějiny a místa paměti, Praha 2014). Domácí odborníci se výzkumem kolektivní paměti zabývají víceméně posledních asi deset let.
Hlavní oblastí našeho zájmu je nejen kolektivní paměť ve smyslu historické a etnické kolektivní paměti, důraz klademe na kulturní paměť krajiny, zvláště pak na tu přerušenou a zničenou.
Problematiku paměti krajiny (viz SCHAMA, Simon, Krajina a paměť, Praha 2007) neřešíme z úhlu pohledu přírodních věd, ale jako integrální součást širokého výzkumu kulturní paměti.
Hlavní oblastí našeho zájmu je oblasti ČR, které prošly zásadnější změnou, konkrétně pak vojenské prostory, oblasti výstavby přehrad a regiony postižené povrchovou těžbou především hnědého uhlí po roce
1945. Zaměřujeme se tedy v první řadě na území, kde tradiční kulturní krajina a s ní spojená kulturní paměť buď zcela zmizela, nebo byla výrazně přerušena a snahy o znovunavázání
na starší tradice jsou tak obtížné, ne-li někdy nemožné.
Uvedené téma považujeme za důležité pro pochopení vývoje a změn českých zemí zvláště ve druhé polovině 20. a na začátku 21. století. Vzhledem ke kombinaci celé řady výzkumných metod
a postupů a též jinojazyčného aspektu bádání byl kladen hlavní důraz na období po roce 1945. Výjimku tvoří vojenské prostory, které se etablovaly v rámci české kulturní krajiny a kolektivní
paměti již před 1. světovou válkou. Podstatná je též skutečnost, že značná část zkoumaných oblastí patřila mezi tradiční německo jazyčné a kulturně někdy i značně svébytné regiony (např. Chebsko).
Po nuceném vystěhování většiny obyvatel po 2. světové válce zde vznikla i výrazná odborná propast. Po komunistickém převratu v roce 1948 nebylo možné realizovat svobodné a nezávislé
vědecké bádání, bylo nutné naplňovat tzv. společenskou objednávku, do které se předválečné německy hovořící oblasti opravdu nehodily. V souvislosti se zásadními politickými změnami po roce
1989 a především po narovnání česko-německých vztahů, se možnosti svobodného bádání v tomto směru zásadně rozšířily a usnadnily. Doufáme, že tato odborná práce poslouží jako zdroj
obohacujících informací i pro další výzkumy, ať už věnované kolektivní a kulturní paměti, paměti míst či jinému příbuzné tématu.
Místa paměti a tradice s nimi spjaté hrají významnou roli v životě každé společnosti. Každá ze společenských skupin má určité, byť v čase proměnlivé hodnoty, na kterých zakládá
svou identitu a životní postoje, s kterými se ztotožňují, a jež často považují přímo základ existence. Takové ztotožnění právě umožňují místa, která mohou být symbolickým zhmotněním toho, co pokládáme
za vhodné si neustále připomínat. Tedy toho, co je pro určitou společnost, ale i jednotlivce, kteří se s ní identifikují, důležité. Každý národ má svá místa paměti, která odkazují na významné
historické události, jež sehrály důležitou roli v různých společenských aspektech, předávají se z generace na generaci a často rezonují v mysli většiny příslušníků dané skupiny.
Lokality nesoucí historickou paměť a paměť krajiny nalezneme téměř všude. Některé mohou být významné pro celou společnost, jako je tomu je například u Pražského hradu, Řípu, Velkého Blaníku,
Radhoště apod. Jiné hrají roli jen v regionálním či zcela lokálním prostředí, byť se mohou tyto kategorie různým způsobem prolínat (více o paměti míst a regionalitě: ŘEZNÍK, Miloš,
Paměť a identita v regionálním kontextu, In: ŠUSTROVÁ, Radka, HÉDLOVÁ, Luba (eds.), Česká Paměť, Národ, dějiny a místa paměti, Praha 2014. s. 59-80). Specifickým tématem jsou pak místa obsahující
prvky kolektivní paměti obyvatel, které se na daném území již nenacházejí. Vysídlením převážné většiny českých Němců po roce 1945 ztratil jejich žitý prostor převážnou většinu nositelů dané
historické paměti, kteří několik set let v daném místě žitý prostor vytvářeli, a proto k němu měli vybudované silné pouto. Novoosídlenci, kteří starousedlíky nahradili, oproti tomu neměli
k tomu prostoru vytvořeny žádné vazby. Pro nově příchozí tak započal dlouhý proces postupného vytváření si nových pout k novým místu, které se pro ně stalo novým domovem, byť i nadále
v různých podobách přetrvávaly vazby na místa původního pobytu, které postupně většinou slábly. V případě zásadní fyzických proměn kulturní krajiny, k nimž docházelo právě při výstavbě
větších přehradních nádrží a zvláště pak při povrchové těžbě uhlí, popř. kaolinu, mizí krajina, sídla a vše s tím spojené. Kulturní paměť se přerušuje a v mnoha případech postupně mizí,
resp. přesouvá se jen do paměti očitých svědků – lidí, kteří se museli vystěhovat. Navázání na takto přerušenou až ztracenou kulturní paměť je značně složité, velmi často nemožné.
Místa paměti v rámci kulturní paměti krajiny, ať už se jedná o konkrétní místa nebo o jejich určité symboly, vzbuzují v člověku, či v určité sociální skupině sounáležitosti
s daným místem, s významnou událostí, která se na tomto území odehrála apod. Kulturní paměť krajiny slouží k "zastavení času" a připomínání si minulosti, k vytvoření mostu
spojujícím svět předků, současníků a potomků. Takováto místa nejenže upevňují vzpomínku, ale ztělesňují také kontinuitu trvání, která přesahuje srovnatelnou krátkodobou vzpomínku jednotlivců,
epoch, ale i kultur konkretizovanou v artefaktech (ASSMANOVÁ, Aleida, Prostory vzpomínání – Podoby a proměny kulturní paměti, Praha 2018, s. 336). V případě skutečné ztráty části kulturní krajiny
mizí i paměť krajiny a kolektivní paměť ztrácí významný opěrný a podpůrný prvek pro uchování kulturní i společenské kontinuity.
Již několikrát jsme zmínili, že je přerušená (možná by bylo přesnější expresivnější – přervaná) či ztracená kulturní paměť krajiny spojována s oblastmi bývalého německo jazyčného osídlení českých zemí.
Společnost, která zde budovala po staletí svůj žitý prostor, musela svou vlast z historicko-politických důvodů téměř ze dne na den opustit a ponechat vše, co pro ni symbolizovalo
sepjetí s krajinou domova – kolektivní kulturní paměť. Místo vyhnaných přišla společnost zcela nová, nemající žádný vztah k této "nové" krajině, městům, obcím, k historickým památkám.
Zároveň si přinášeli svůj vlastní, tradiční mentální obraz své krajiny domova, tradic a paměti. Řada novoosídlenců neměla reálný zájem pochopit kulturní paměť krajiny, do níž přišli.
Politický kurz komunisty ovládaného Československa je v tom v letech 1948–1989 spíše podporoval. Jiná byla situace ve vnitrozemí, např. v místech výstavby přehrad vltavské kaskády.
Lidé také opouštěli své domovy, ale nebyli vyhnanci v pravém smyslu slova. Často se zabydleli v bezprostřední blízkosti původního domova, kontakt s jejich kulturní krajinou tak nebyl
zcela přerušen. Bylo možné je dále rozvíjet, byť už v trochu jiné podobě. Zatopené oblasti totiž narozdíl od těch vytěžených neztrácejí svou paměť natrvalo, jen
dočasně – po dobu existence přehrad. Rehabilitace takovýchto území je možná, v bývalých uhelných revírech nikoliv – tam vzniká zcela umělá, na kreslících stolech inženýrů vytvořená krajina.
V případě vojenských prostorů a území bývalého pohraničního pásma nedošlo většinou k úplné destrukci paměti kulturní krajiny a po demilitarizování těchto oblastí je možné navázání – resuscitace.
Vodní nádrže a přehrady
Povrchová a podpovrchová těžba uhlí
Vojenské prostory a hraniční pásmo
| [Úvodní strana] |