I. Severočeské doly

Severočeská hnědouhelná pánev (SHP), známá také jako Mostecká pánev se táhne v délce 80 km od Kadaně k Ústí nad Labem. Hnědouhelná ložiska se zde utvářela v rámci geologických procesů miliony let. Od třetihor vznikaly zlomem Českého masivu Krušné hory i podkrušnohorská příkopová propadlina, která začala být vyplňována sedimenty. V jejím místě se následně začaly utvářet jezerní a močálovité biotopy, jež byly vhodným prostředím pro následný vznik hnědého uhlí.
Přesný počátek těžby v SHP není možné vlivem absence pramenů určit. První dochovaná zmínka těžby hnědého uhlí pochází z roku 1403 z městské knihy města Duchcov. V této době bylo hnědé uhlí využíváno spíše pro účely mj. lazebníků, alchymistů, či ranhojičů. Za účelem topiva se hnědouhelná ložiska dobývala v této lokalitě od 16. století a od poloviny 17. století se zde těží již soustavně. Mohutný nárůst zdejší těžby přichází však až s průmyslovou revolucí a na ní navazující budování železničních sítí. V roce 1870 byla zprovozněna železniční trať Cheb – Chomutov – Ústí nad Labem. Poté následoval jak exponenciální rozvoj průmyslu, tak těžba hnědého uhlí pod Krušnými horami. Kvůli nepřetržitému růstu objemu vytěženého uhlí a paralelně se zvyšujícím tempem zdokonalování těžebních postupů a důlní techniky začala výrazně trpět okolní krajina i zdraví obyvatel. První apel k rekultivaci tamější krajiny postižené těžbou byl sepsán v podobě návrhu zákona pro Říšskou radu v poslední dekádě 19. století. Ve 20. letech 20. století poptávka po uhlí mj. vlivem hospodářské krize opadla. K dalšímu zesílení těžby došlo vlivem válečné výroby. Mostecká pánev byla využívána Sudetoněmeckou důlní akciovou společností (Sudetenländische Bergbau A. G.) a vytěženého uhlí bylo používáno mj. pro výrobu motorových paliv. Po válce poptávka po uhlí opět krátce výrazně poklesla. Od roku 1945 a výrazně pak po roce 1948, kdy se v ČSR chopili moci komunisté, se stal těžký průmysl na základě sovětských direktiv klíčovým strategickým odvětvím, a tak i preferovaná povrchová těžba hnědého uhlí začala mohutně stoupat. Následující dekády byly pro SHP obdobím stále se zvyšující produkci těžby s alarmující mírou znečistění okolní krajiny a zhoršení kvality života obyvatelstva. K tomu přispívaly výrazným dílem i elektrárny a teplárny, jež vytěžené uhlí spalovaly většinou bez jakýchkoliv čistících mechanismů. Od roku 1945 do poloviny 60. let 20. století, se těžba zpětinásobila. O dvacet let později, v polovině 80. let dosáhl objem těžby za jeden rok bezmála sto milionů tun. Během 80. let 20. století nabyla ekologická situace alarmujících rozměrů, kdy se ovzduší podkrušnohorské oblasti stalo jednou z nejvíce znečištěných lokalit v Evropě. Výrazně rostoucí nespokojenost zdravotně zasaženého obyvatelstva severních a severozápadních Čech vrcholila demonstracemi 11. a 13. 11. 1989 v Teplicích. Po následné sametové revoluci se rozvinula široká diskuse o smyslu likvidace krajiny a vůbec o další budoucnosti těžby hnědého uhlí v této oblasti dosavadním způsobem. V roce 1991 vstoupilo v platnost usnesení vlády o tzv. územně-ekologických limitech těžby uhlí. V následujících letech se usnesení několikrát více či méně poupravila a vznikly tak dílčí výjimky pro korekci limitů těžby. Nejviditelnější změnu představovalo rozšíření těžby a pokračování v těžbě lomu Bílina. V současnosti je několik hnědouhelných povrchových dolů stále v provozu.
Symbolem střetu těžebních zájmů s krajinou a kulturou, se stalo zničení většiny 650 let starého města Most a technicky složitého přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie o 841 metrů v roce 1975. V průběhu 20. století bylo v oblasti severočeské hnědouhelné pánve zasaženo a zdevastováno hnědouhelnou povrchovou těžbou okolo 1 100 km² území. Poslední zaniklou obcí, jež musela ustoupit těžbě, byly Libkovice v roce 1988.
Oblast těžby uhlí v severních a severozápadních Čechách patří k vůbec k nejzdevastovanějším v rámci celé ČR. Kromě těžby samé se do přerušení až zničení kolektivní paměti a kulturní paměti krajiny promítla i výrazná změna ve složení obyvatelstva. Po 2. světové válce byla z oblasti odsunuta většina místního, německy hovořícího obyvatelstva. Nově dosídlené české a slovenské obyvatelstvo nebylo přirozeně schopno vytvořit si silnější pouta k okolní krajině v poměrně krátkém čase, jako to německé, obývající Krušnohoří několik staletí. Zvlášť, když některé obce byly určeny k likvidaci jen pár desítek let po poválečném dosídlení. Zůstává však otázkou, zda by rychlost exploatace okolní krajiny nebyla totožná i v situaci, kdyby k odsunu místních Němců nedošlo. Zdevastovaná krajina, kde již těžba ustala, je v některých místech postupně velmi technicistním způsobem rekultivována. Vzniká tak zcela nová krajina, která na tu předchozí téměř v ničem nenavazuje. Můžeme v tomto směru tedy hovořit o definitivně ztracené kulturní paměti krajiny s tím, že se časem možná zformuje nová, zcela odlišná.
Albrechtice; Černovice; Dřínov; Duchcov;  Ervěnice
Kundratice; Ledvice; Nové Sedlo nad Bílinou;  Souš; Střímice